close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Krátká povídka Aničky...

16. června 2007 v 18:10 |  *Tvorba mých přátel*
Stojím na mostě a koukám dolů, pořád nerozhodnutá to udělat. Stále se mi honí v hlavě slova mojí kamarádky, kamarádky až za hrob. Každý umírá pro něco, já pro kamarádku. Jediná pravá kamarádka na světě je uvnitř zlomená a já už nesnesu pohled do jejích uplakaných očí ani minutu. Je zima, prosincová noc. Kamarádka má do půlnoci ještě deset minut, přišla jsem schválně dřív. Opatrně se chytnu zábradlí. Podívám se na silnici pode mnou. Vytáhnu z kapsy krabičku cigaret. Poslední před smrtí.
Když někoho milujete a on vám ublíží, jste smutní. To se stalo mojí kamarádce, jejich láska zmizela a ona je odhodlaná ze zabít. A protože já nedokážu žít bez ní, musím jít s ní. Aspoň tou dlouhou cestou nebudu muset kráčet sama. Dlouhou cestou kam? Do nebe? Říká se, že všichni sebevrazi přijdou do pekla, ale říká se spousta věcí.
Nemám nikoho jiného na světě než ji. Z dětského domova jsme utekly teď v noci, ona šla dát poslední sbohem jemu. Jaké poslední sbohem asi myslela, doufám že ho nechce zabít…
Uvažuji nad spoustou věcí a říkám si jestli není pozdě přemýšlet nad smyslem života a životním posláním. Nikdy není pozdě, ale stejně na nic nepřijdu, protože nic takového jako smysl našeho žití neexistuje.
Cigareta mi vypadne z ledových rukou a letí dolů. Takhle poletím taky já, napadne mě a otřesu se strachem. Jsem vážně připravená to udělat?
Najednou vidím Julii, stojí kousek ode mě a směje se. Natáhne ke mně ruku a já vidím, že ji má od krve. Pochopila jsem, co udělala, a vím, že teď už nemáme jinou šanci než skočit. Stoupneme si na okraj mostu a obě se koukneme přes zábradlí dolů, Julie se začne smát a začne zábradlí přelézat. Taky ho přelezu a najednou už strach nemám. Poprvé v životě se pomodlím, zavřu oči… Slyším skřípění brzd, podívám se vlevo a potom dolů. Skočila, nepočkala na mě. Mám skočit, nebo utéct? Být či nebýt? Proč je život tak těžkej? Pustím se, letím, letím jako pták, najednou mám pocit, že nic už nebude, ale je. Dopad, který vnímáte jen nanosekundu. Před očima vidíte nejzlomovější okamžiky svého života. A potom? Záře, nekonečná záře, potom tma a světlo na konci tunelu. Vydávám se za ním… Jsem mrtvá a vím to.
Hezký příběh, že? Zase jsem udělala malinkaté úpravy. Jestli se chcete dočíst další Aničky příběh, klikněte sem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maysing maysing | E-mail | Web | 8. února 2008 v 19:38 | Reagovat

Máš pěknou povídku. Já mám blog o tom jak správně psát knížku, jestli tě psaní baví, tak se podívej. Tam najdeš rady ohledně knih a k povídkám se to taky hodí... Zvu tě  :)  

P.S   tu stránku jsem založila předevčírem, takže tam jsou základní informace, ale co nejrychleji se to tam zaplní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama