Jsem v sedmém nebi! Vlastně v osmém! Mám rande s klukem mých snů… Přestoupil k nám na školu, do vedlejší třídy. Hned jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že je to ON. Můžu o sobě říct, že mám celkem vysoké sebevědomí, a proto jsem ho hned druhý den poprosila o telefonní číslo. Byl docela vyjukaný, na novou školu si ještě nezvykl… Ale to číslo mi dal!
Všechny holky ze třídy mi říkají, že by chtěly vypadat jako já. Své krásy jsem si taky celkem vědoma… Nepotřebuji žádný make-up, bohatě mi stačí obyčejná černá řasenka a bezbarvý lesk na rty. Moje husté rovné vlasy stačí trošku nadýchat prsty…
Mé postavě lichotí cokoliv. Při prvním rande vsadím na bílé tílko s véčkovým výstřihem, které vynikne na mojí snědé pleti a na pastelově oranžovou minisukýnku, která odhalí dlouhé štíhlé nohy. Venku je přece vedro…
Máme se sejít na jednom mostě nad takovou menší říčkou. Vyrazím tak, že to stíhám úplně s přehledem. Jdu ale pomalejším krokem, protože na něj čekat nechci. Lepší bude, když bude aspoň chvíli čekat on.
Už z dálky ho vidím. Je tam úplně přesně, spíš si myslím, že tam byl ještě o deset minut dřív. Jeho zeleno-modrá košile svítí do dálky, ve vyšisovaných džínech má neskutečně sexy zadek! V tom, že si ho mohu prohlédnout je to celkem výhoda, ale on neuvidí mojí chůzi… Tak moc bych si přála vidět, jak nasucho polkne a jak mu spadne čelist!
Blížím se k němu, on civí do říčky, o dění kolem sebe se nezajímá. Všimne si mě, až když stojím těsně vedle něj. "Ahoj… Promiň, nějak jsem se zamyslel… Vytrhla mě z toho až tvoje vůně…" Radek se překonává, hned lichotka!
"V pohodě, nevadilo mi tě sledovat," odpovím a zadívám se mu hluboko do očí. Vidím, co to s ním dělá!
"Kam půjdeme?" zeptá se a otočí hlavou. Můj pohled mám stále upřený na něj: "To je celkem jedno, ne? Hlavně, že můžeme být spolu…"
"Máš pravdu," odpoví. "Můžeme se projít tady parkem… Ještě to tady moc neznám, přistěhovali jsme se teprve před deseti dny." Super, aspoň máme na chvíli vystaráno o téma!
"A jak se ti tu líbí?" zeptám se ho.
"Jde to… Ale je to nezvyk. To víš, Praha se nedá srovnat s vesničkou, ve které jsem vyrůstal." A vida! Takže je z venkova…
"To jsem nevěděla, že jsi z vesnice. Proč jste se sem teda přestěhovali? Lidi jsou rádi, když z velkoměst vypadnou někam na venkov, ne naopak…"
"Máš pravdu. Ale táta dostal z Prahy dobrou pracovní nabídku… Prostě kšeft, který se neodmítá… A stěhování bylo nejlepší řešení. Naši vilku jsme prodali, koupili jsme si tady celkem velký byt…"
"To je celkem škoda prodat ji…"
"Máme ještě chatu v Krkonoších, takže za přírodou můžeme jet kdykoliv."
Usoudím, že je docela zazobaný! No, prostě můj typ - se vším všudy. Vím, kde přibližně bydlí. Musejí mít opravdu luxusní a drahý byt! Nedivila bych se, kdyby jim před domem stál ještě bavorák nebo audina…
Procházíme se parkem, všechno se pěkně zelená, vzduch je cítit létem. Léto je nejkrásnější období ze všech… Bývá krásně teploučko, den končí docela pozdě, všichni flirtují jako o život…
"Támhle je nějaký palouk. Co bys řekl na to, že bychom si tam lehli do trávy a pokračovali v debatě?" usměju se na něj.
"Klidně… Romantičtější by to sice bylo večer, kdy by byla možnost dívat se na hvězdy…"
"Chceš říct, že jsem potkala romantika?"
"Uvidíme," mrkne na mě a z jeho odpovědi čiší tajemství. Dojdeme na palouk, najdeme si místečko a oba dva do vysoké trávy zahučíme. Povídáme si, já se snažím jak nejlíp mohu… Dávám mu signály a dá se říct, že je chápe! Najednou si mě přitáhne k sobě, hlavu mám položenou na jeho hrudníku a zašeptá mi do vlasů: "Jsi nádherná…"
"Já vím," převezu ho a s lehce pootevřenými rty se na něj podívám. To už nevydrží a políbí mě. Nejdřív opatrně, naše rty se o sebe jen otřou, pak se rozpojí. Podruhé je polibek delší, ale stále tak něžný. Pomalu se odtrhávám, protože vím, že ze mě zešílí. A opravdu. To už je na něj moc, silně mě obejme a políbí potřetí, tentokrát naplno a vášnivě. Je celý rozechvělý, nechce mě pustit. Já to ale v nejlepším utnu. "Já se z tebe zblázním!" vydechne a bloudí rukama po mém těle.
Všechny holky ze třídy mi říkají, že by chtěly vypadat jako já. Své krásy jsem si taky celkem vědoma… Nepotřebuji žádný make-up, bohatě mi stačí obyčejná černá řasenka a bezbarvý lesk na rty. Moje husté rovné vlasy stačí trošku nadýchat prsty…
Mé postavě lichotí cokoliv. Při prvním rande vsadím na bílé tílko s véčkovým výstřihem, které vynikne na mojí snědé pleti a na pastelově oranžovou minisukýnku, která odhalí dlouhé štíhlé nohy. Venku je přece vedro…
Máme se sejít na jednom mostě nad takovou menší říčkou. Vyrazím tak, že to stíhám úplně s přehledem. Jdu ale pomalejším krokem, protože na něj čekat nechci. Lepší bude, když bude aspoň chvíli čekat on.
Už z dálky ho vidím. Je tam úplně přesně, spíš si myslím, že tam byl ještě o deset minut dřív. Jeho zeleno-modrá košile svítí do dálky, ve vyšisovaných džínech má neskutečně sexy zadek! V tom, že si ho mohu prohlédnout je to celkem výhoda, ale on neuvidí mojí chůzi… Tak moc bych si přála vidět, jak nasucho polkne a jak mu spadne čelist!
Blížím se k němu, on civí do říčky, o dění kolem sebe se nezajímá. Všimne si mě, až když stojím těsně vedle něj. "Ahoj… Promiň, nějak jsem se zamyslel… Vytrhla mě z toho až tvoje vůně…" Radek se překonává, hned lichotka!
"V pohodě, nevadilo mi tě sledovat," odpovím a zadívám se mu hluboko do očí. Vidím, co to s ním dělá!
"Kam půjdeme?" zeptá se a otočí hlavou. Můj pohled mám stále upřený na něj: "To je celkem jedno, ne? Hlavně, že můžeme být spolu…"
"Máš pravdu," odpoví. "Můžeme se projít tady parkem… Ještě to tady moc neznám, přistěhovali jsme se teprve před deseti dny." Super, aspoň máme na chvíli vystaráno o téma!
"A jak se ti tu líbí?" zeptám se ho.
"Jde to… Ale je to nezvyk. To víš, Praha se nedá srovnat s vesničkou, ve které jsem vyrůstal." A vida! Takže je z venkova…
"To jsem nevěděla, že jsi z vesnice. Proč jste se sem teda přestěhovali? Lidi jsou rádi, když z velkoměst vypadnou někam na venkov, ne naopak…"
"Máš pravdu. Ale táta dostal z Prahy dobrou pracovní nabídku… Prostě kšeft, který se neodmítá… A stěhování bylo nejlepší řešení. Naši vilku jsme prodali, koupili jsme si tady celkem velký byt…"
"To je celkem škoda prodat ji…"
"Máme ještě chatu v Krkonoších, takže za přírodou můžeme jet kdykoliv."
Usoudím, že je docela zazobaný! No, prostě můj typ - se vším všudy. Vím, kde přibližně bydlí. Musejí mít opravdu luxusní a drahý byt! Nedivila bych se, kdyby jim před domem stál ještě bavorák nebo audina…
Procházíme se parkem, všechno se pěkně zelená, vzduch je cítit létem. Léto je nejkrásnější období ze všech… Bývá krásně teploučko, den končí docela pozdě, všichni flirtují jako o život…
"Támhle je nějaký palouk. Co bys řekl na to, že bychom si tam lehli do trávy a pokračovali v debatě?" usměju se na něj.
"Klidně… Romantičtější by to sice bylo večer, kdy by byla možnost dívat se na hvězdy…"
"Chceš říct, že jsem potkala romantika?"
"Uvidíme," mrkne na mě a z jeho odpovědi čiší tajemství. Dojdeme na palouk, najdeme si místečko a oba dva do vysoké trávy zahučíme. Povídáme si, já se snažím jak nejlíp mohu… Dávám mu signály a dá se říct, že je chápe! Najednou si mě přitáhne k sobě, hlavu mám položenou na jeho hrudníku a zašeptá mi do vlasů: "Jsi nádherná…"
"Já vím," převezu ho a s lehce pootevřenými rty se na něj podívám. To už nevydrží a políbí mě. Nejdřív opatrně, naše rty se o sebe jen otřou, pak se rozpojí. Podruhé je polibek delší, ale stále tak něžný. Pomalu se odtrhávám, protože vím, že ze mě zešílí. A opravdu. To už je na něj moc, silně mě obejme a políbí potřetí, tentokrát naplno a vášnivě. Je celý rozechvělý, nechce mě pustit. Já to ale v nejlepším utnu. "Já se z tebe zblázním!" vydechne a bloudí rukama po mém těle.
Když večer dorazím domů, musím hned zavolat své nejlepší kamarádce, Karolíně: "Bylo to úžasný! Jak jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že bude můj!"
"No, já nevím, nějak se mi to nezdá," nesdílí moji radost se mnou.
"A proč jako?" klesne mi nálada.
"No, abych byla upřímná…"
"…cože? Jak upřímná?!" nenechám ji dopovědět.
"Prostě… Tys ho pozvala na rande… On ještě dneska ve škole prej klukům o něj ze třídy říkal, že půjde jen proto, aby se neřeklo, že mu nejsi sympatická…"
"To by se se mnou asi nelíbal, ne?!" vybuchnu. "A vůbec… Kluci si vymýšlej. Pochybuju, že by se s nima tolik skamarádil, aby jim vyprávěl svoje osobní věci…"
"No jak myslíš," řekne Karolína. "Ale říká se: Na každém šprochu pravdy trochu. Zapřemýšlej nad tím."
"Fajn, díky za zkaženou náladu. Čau!"
"Tak se hned neurážej!" pípne dotčeně, ale já zavěsím. Neurážím se! Teda… Jenom trochu. Nemyslím si, že by Karča měla pravdu. Přeci jenom o tom musím přemýšlet. Troufnu si říct, že to s kluky umím. Dokážu si je omotat kolem prstu a to jsem udělala i s Radkem. Se mnou se nebude nikdo rozcházet, já budu ten, kdo řekne, že je konec…
"No, já nevím, nějak se mi to nezdá," nesdílí moji radost se mnou.
"A proč jako?" klesne mi nálada.
"No, abych byla upřímná…"
"…cože? Jak upřímná?!" nenechám ji dopovědět.
"Prostě… Tys ho pozvala na rande… On ještě dneska ve škole prej klukům o něj ze třídy říkal, že půjde jen proto, aby se neřeklo, že mu nejsi sympatická…"
"To by se se mnou asi nelíbal, ne?!" vybuchnu. "A vůbec… Kluci si vymýšlej. Pochybuju, že by se s nima tolik skamarádil, aby jim vyprávěl svoje osobní věci…"
"No jak myslíš," řekne Karolína. "Ale říká se: Na každém šprochu pravdy trochu. Zapřemýšlej nad tím."
"Fajn, díky za zkaženou náladu. Čau!"
"Tak se hned neurážej!" pípne dotčeně, ale já zavěsím. Neurážím se! Teda… Jenom trochu. Nemyslím si, že by Karča měla pravdu. Přeci jenom o tom musím přemýšlet. Troufnu si říct, že to s kluky umím. Dokážu si je omotat kolem prstu a to jsem udělala i s Radkem. Se mnou se nebude nikdo rozcházet, já budu ten, kdo řekne, že je konec…
Ráno se pro jistotu vzbudím o půlhodinku dřív než obvykle, abych si stihla umýt vlasy, nalíčit se precizněji než jindy a najít si nějaký super modýlek. Stíhám to všechno docela dobře, a tak vyrazím i z domova o chvíli dřív.
U školy už postává několik nadšenců. Přijdu do centra dění, aby mě nikdo nepřehlédnul. Všímám si mlsných pohledů mladších kluků. To mě utvrdí v tom, že mi to skutečně sekne! Ostražitě se rozhlížím kolem sebe. Radek!!! Rychle sklopím hlavu, začnu si hrát s pramínkem vlasů a dělám, že ho nevidím. Čekám, že přijde…Už je to docela dlouhá doba, a tak se kolem sebe opatrně rozhlédnu. On se vybavuje s nějakým floutkem a ani si mě nevšimne! Takhle to teda nechci nechat, proto dojdu k nim, ukážu svůj bělostný chrup a koketně zašeptám: "Čau kluci…"
"Hm, čau… Dobře že jdeš… Chci ti něco říct," řekne Radek a ani náznak úsměvu. Zato já jimi nešetřím! "Povídej," pobídnu ho.
"Víš… Byl to omyl. Jsi sice hezká, ale to je asi tak všechno. Myslíš si o sobě až moc. Říkám - omyl!"
Zamlží se mi před očima. Tak tohle jsem nečekala ani ve snu! Karolína měla přece jen pravdu! Byla jsem pro něj dobrá asi jen jako zpestření! Nesmím to na sobě nechat znát.
"Máš pravdu, omyl to byl. To spíš ty si o sobě moc myslíš. S tebou bych se ani moc dlouho nezahazovala…" Víc už neříkám, otočím se a kráčím pryč. Už vidím i Karolínu. "Čau Karčo!" zamávám jí na dálku. Ona přidá do kroku. "Čau," odpoví.
"Víš… S tím Radkem jsi měla pravdu. Před chvílí mě poslal do háje. Ale to mu nedaruju! Kdybych byla nějaká ošklivka nebo hloupá husička, ale takhle…"
"Hele, brzdi," řekne trochu nakvašeně Karolína. "Máš moc přehnaný sebevědomí, to je ten problém!"
"Houbeles, mám zdravý sebevědomí, což je něco jinýho… A taky mám proč…"
"Vždyť to říkám!" rozčílí se už doopravdy. "A taky mám proč… To je to! Myslíš si, že máš na každýho kluka, přitom tě každej jenom pomlouvá…!"
"Víš co mi můžeš?" rozlítím se taky. "Beztak jenom závidíš!" řeknu a otočím se na podpatku, dnes už po druhé. "Tobě určitě," slyším ještě, jak si Klára zamumlá. Přemýšlím, kam se vypařit teď. Zjišťuji, že nemám kam! Celé dny ránem počínaje se bavím jenom s Klárou, se spolužačkami hodím řeč jen v nejnutnějších případech. A když se nebavím s Klárou, trávím čas flirtováním, na které nemám teď ani pomyšlení!
U školy už postává několik nadšenců. Přijdu do centra dění, aby mě nikdo nepřehlédnul. Všímám si mlsných pohledů mladších kluků. To mě utvrdí v tom, že mi to skutečně sekne! Ostražitě se rozhlížím kolem sebe. Radek!!! Rychle sklopím hlavu, začnu si hrát s pramínkem vlasů a dělám, že ho nevidím. Čekám, že přijde…Už je to docela dlouhá doba, a tak se kolem sebe opatrně rozhlédnu. On se vybavuje s nějakým floutkem a ani si mě nevšimne! Takhle to teda nechci nechat, proto dojdu k nim, ukážu svůj bělostný chrup a koketně zašeptám: "Čau kluci…"
"Hm, čau… Dobře že jdeš… Chci ti něco říct," řekne Radek a ani náznak úsměvu. Zato já jimi nešetřím! "Povídej," pobídnu ho.
"Víš… Byl to omyl. Jsi sice hezká, ale to je asi tak všechno. Myslíš si o sobě až moc. Říkám - omyl!"
Zamlží se mi před očima. Tak tohle jsem nečekala ani ve snu! Karolína měla přece jen pravdu! Byla jsem pro něj dobrá asi jen jako zpestření! Nesmím to na sobě nechat znát.
"Máš pravdu, omyl to byl. To spíš ty si o sobě moc myslíš. S tebou bych se ani moc dlouho nezahazovala…" Víc už neříkám, otočím se a kráčím pryč. Už vidím i Karolínu. "Čau Karčo!" zamávám jí na dálku. Ona přidá do kroku. "Čau," odpoví.
"Víš… S tím Radkem jsi měla pravdu. Před chvílí mě poslal do háje. Ale to mu nedaruju! Kdybych byla nějaká ošklivka nebo hloupá husička, ale takhle…"
"Hele, brzdi," řekne trochu nakvašeně Karolína. "Máš moc přehnaný sebevědomí, to je ten problém!"
"Houbeles, mám zdravý sebevědomí, což je něco jinýho… A taky mám proč…"
"Vždyť to říkám!" rozčílí se už doopravdy. "A taky mám proč… To je to! Myslíš si, že máš na každýho kluka, přitom tě každej jenom pomlouvá…!"
"Víš co mi můžeš?" rozlítím se taky. "Beztak jenom závidíš!" řeknu a otočím se na podpatku, dnes už po druhé. "Tobě určitě," slyším ještě, jak si Klára zamumlá. Přemýšlím, kam se vypařit teď. Zjišťuji, že nemám kam! Celé dny ránem počínaje se bavím jenom s Klárou, se spolužačkami hodím řeč jen v nejnutnějších případech. A když se nebavím s Klárou, trávím čas flirtováním, na které nemám teď ani pomyšlení!
Škola trvá děsně dlouho, a proto jsem upřímně ráda, když už sedím ve školní jídelně nad palačinkami s marmeládou a se šlehačkou. Klára sedí jako obvykle naproti mně, ale obě jsme naštvané, tak se na sebe skoro ani nepodíváme. Nakonec jsem já, kdo prolomí ledy: "To tady budeme sedět naproti sobě a dělat, že o tý druhý nevíme?"
"Nevím…" řekne a rýpe se dál ve svém talíři.
"Fajn," řeknu taky a opět nakvašeně.
"Tak už se neurážej," řekne a hlasitě si oddechne.
"Pokusím se," odpovím ironicky. Hádat se už ale nechci, Karolína je přeci jenom moje nejlepší kamarádka. "Nezajdeme dneska na zmrzku?" navrhnu jí.
"Můžeme… Je vedro, sotva přežívám," souhlasí Karča a už se usměje.
"Asi tak. A stejně si chci obalit nervy - a zapomenout na Radka. V cukrárně si nabrknu nějakýho novýho…"
"Už zase!" praští příbor na tác, zvedne se, ani se na mě nepodívá a odejde! Já jen civím na její prázdné místo. Řekla jsem snad něco?!
"Nevím…" řekne a rýpe se dál ve svém talíři.
"Fajn," řeknu taky a opět nakvašeně.
"Tak už se neurážej," řekne a hlasitě si oddechne.
"Pokusím se," odpovím ironicky. Hádat se už ale nechci, Karolína je přeci jenom moje nejlepší kamarádka. "Nezajdeme dneska na zmrzku?" navrhnu jí.
"Můžeme… Je vedro, sotva přežívám," souhlasí Karča a už se usměje.
"Asi tak. A stejně si chci obalit nervy - a zapomenout na Radka. V cukrárně si nabrknu nějakýho novýho…"
"Už zase!" praští příbor na tác, zvedne se, ani se na mě nepodívá a odejde! Já jen civím na její prázdné místo. Řekla jsem snad něco?!
teda kde ty furt bereš tu inspiraci to fakt nechápu..=D