Proč láska někdy musí tak bolet? Někdy bych radši snášela tupou bolest žiletky putující po mém zapěstí a pocit slabosti, kdy by ze mě začala kapat rudá krev… Radši bych vyšplhala na střechu nějakého domu a skočila. Pár vteřin adrenalinu a pak… Pak už by nebylo nic.
Chtěla bych, aby nebylo ani v mém srdci nic. Aby to byl jenom kámen, abych byla bezcitná… Lepší je mít srdce z kamene, než ho mít zlomené na dvě části a oči jen pro pláč…
Proč vlastně existuje něco jako láska? Proč? Má to být něco hezkého, něco, co prožívají dva lidé… Vzájemná důvěra a porozumění. Jenže málokdy tomu tak je. Většinou jeden druhému zasadí těžkou ránu do srdce. Proč, sakra proč?!
Když je člověk z lásky a z toho druhého zklamaný, těžko se to popisuje… Úzkost, smutek, ale i vztek. Rozcupovat toho dotyčného na tisíc malých kousíčků stejně tak, jako on rozcupoval moje srdce… Člověk se dokáže zamilovat za jeden den, vlastně i za pár hodin… Ale zapomenout je opravdu těžké. Nezapomeneme totiž nikdy.
Po obličeji se mi řinou veliké slané slzy. Nejsou samy tak, jako já. Slévají se v potok, pode mnou se tvoří kaluž… …ale ne kaluž slz. Kaluž krve. Stačil jeden tah žiletkou. Stačilo se odhodlat a činit. Komu se po mně kdy bude stýskat? Nikomu a nikdy. Na světě jsem stejně jenom přebytečná.
Cítím jak slábnu. Klepu se po celém těle. Víčka padají a je mi strašně špatně. Jsem srab, já to vím. Utíkat před problémy a hlavně před někým, kdo mi za to nestojí… Ale nemám pro co ani pro koho žít. Už ne. Moje cíle a sny se rozplynuly jako ranní mlha. Dokáže mě něco ještě zachránit? Rychle přivolaná sanitka? To asi ne. Možná pohled člověka, kterého tak miluju, jeho dotek, polibek…Proč mě ale nemiluje on? Musím už jen říct… Sbohem…
Chtěla bych, aby nebylo ani v mém srdci nic. Aby to byl jenom kámen, abych byla bezcitná… Lepší je mít srdce z kamene, než ho mít zlomené na dvě části a oči jen pro pláč…
Proč vlastně existuje něco jako láska? Proč? Má to být něco hezkého, něco, co prožívají dva lidé… Vzájemná důvěra a porozumění. Jenže málokdy tomu tak je. Většinou jeden druhému zasadí těžkou ránu do srdce. Proč, sakra proč?!
Když je člověk z lásky a z toho druhého zklamaný, těžko se to popisuje… Úzkost, smutek, ale i vztek. Rozcupovat toho dotyčného na tisíc malých kousíčků stejně tak, jako on rozcupoval moje srdce… Člověk se dokáže zamilovat za jeden den, vlastně i za pár hodin… Ale zapomenout je opravdu těžké. Nezapomeneme totiž nikdy.
Po obličeji se mi řinou veliké slané slzy. Nejsou samy tak, jako já. Slévají se v potok, pode mnou se tvoří kaluž… …ale ne kaluž slz. Kaluž krve. Stačil jeden tah žiletkou. Stačilo se odhodlat a činit. Komu se po mně kdy bude stýskat? Nikomu a nikdy. Na světě jsem stejně jenom přebytečná.
Cítím jak slábnu. Klepu se po celém těle. Víčka padají a je mi strašně špatně. Jsem srab, já to vím. Utíkat před problémy a hlavně před někým, kdo mi za to nestojí… Ale nemám pro co ani pro koho žít. Už ne. Moje cíle a sny se rozplynuly jako ranní mlha. Dokáže mě něco ještě zachránit? Rychle přivolaná sanitka? To asi ne. Možná pohled člověka, kterého tak miluju, jeho dotek, polibek…Proč mě ale nemiluje on? Musím už jen říct… Sbohem…

tk nějak se teďkom cejtim :(