Moje prázdniny začaly docela fajnově. Vyšla jsem devátou třídu, s teď už bývalými spolužáky jsme naplánovali rozlučku. Hned další den jsem odletěla s kamarádkou a s mými i jejími rodiči k moři. Když jsme se vrátili, byla jsem dva týdny doma, ve městě…
Když jsem neměla co dělat, trávila jsem čas s mým bývalým spolužákem, který byl právě taky doma. Nikdy jsme se moc nemuseli, avšak o těchto prázdninách se to změnilo. Chodili jsme spolu na koupaliště, na zmrzku, na dlouhé procházky. Za jeho doprovodu jsem se domů vracela až po setmění… Byl na mě najednou tak hodný a milý, v jeho přítomnosti jsem se cítila báječně, bezpečně…
Věděla jsem, že za dva dny odjedu na chalupu. On, Martin, to věděl taky. Na jeden večer mě pozval k sobě domů, abychom se rozloučili. Doma jsem řekla, že budu spát u tety, která mi mé alibi klidně potvrdila. Martinovi rodiče nebyli celou noc doma…
Nejdřív jsme se dívali na filmy, popíjeli šampaňské, které sebral rodičům, k tomu jsme jedli jahody ze zahrádky; bydlí totiž v rodinném domku. Noc byla horká, rozhodli jsme se proto jít do jejich menšího bazénku na zahradě. Ztrácela jsem zábrany, s plavkami jsem se ani neobtěžovala. V bazénu jsem poznala, jak je vášnivý a chtivý… Víc už nemohl čekat a odnesl si mě zpátky do domku. Hodil mě na postel a… Zbavil mě mé čistoty. Chvílemi byl až surový, nedokázal pochopit, že je můj první…
Ráno jsem se vzbudila v dobré náladě. V jeho objetí už jsem ale neležela. Vstala jsem, oblékla se a sešla dolů do jídelny, kde Martin právě snídal. Mlčky jsem se posadila k němu, vzala si hrnek a z konve jsem si chtěla nalít čaj. Zastavil však mou ruku, než jsem ji vůbec vztáhla po konvi. "Je deset pryč, padej domů," vyjel na mě zostra.
"Ale… Já domů ještě nemusím," oznámila jsem mu nechápavě.
"Jenže já ti říkám, abys vypadla. Snad si nemyslíš, že se mnou budeš ještě snídat? Dala jsi mi a to mi stačilo. Aspoň jsem za to nemusel platit žádný…" Do očí se mi nahrnuly slzy. Chtěla jsem být rychle pryč, ale stejně jsem seděla na židli jako přikovaná. Doslova jsem oněměla.
"No, co koukáš? Ty a já… Myslel jsem, žes taky jenom chtěla, abych tě o to připravil. Nelíbíš se mi… A v posteli tvoje nezkušenost byla docela znát. Ležela jsi pode mnou jako prkno," odfrknul si. To už jsem nevydržela. Vystartovala jsem z jídelny, v obývacím pokoji jsem si vzala svoje osobní věci a pelášila z jeho domu.
Rodičům jsem napsala, že se u tety ještě zdržím. Zatím jsem se ale poflakovala parkem, brečela jsem a zároveň jsem si nadávala za to, jak jsem se nechala pekelně nachytat.
Rodina na mně viděla, že se mnou není cosi v pořádku, ale nijak to nekomentovali. Odjeli jsme na chalupu. Myslela jsem si, že se tady z toho dostanu, ale mýlila jsem se. Martina mi z hlavy nedostaly ani akce s rodiči, televize, rádio, notebook, ani mé sólo procházky přírodou. Alespoň jsem si ale urovnala myšlenky v hlavě a vymyslela, co udělám…
Oheň už hoří docela dlouho, ale přesto silně. S rodiči jsem si opekla pár buřtů. Bavila jsem se s nimi, řekla jsem jim, jak je mám ráda… Prostě jsem si poslední chvilky s nimi chtěla užít naplno. Máma pak oznámila, že už si jde lehnout. Táta řekl, že ji doprovodí a pak se vrátí, aby oheň uhasil. Řekla jsem jim, že zatím zůstanu.
Mám málo času. Přečetla jsem si hodně článků o sebe ubližování… Vím, že chci, aby mě všechno bolelo, aby mé tělo trpělo. V té chvíli, kdy budu umírat, aspoň nebudu myslet na to, jakou bolestí trpí mé zlomené srdce. Ano, může za to Martin. Za to, že už nechci dál žít. Trpět by měl sice on, ale na každého přece dojde…
Vstanu z mého pařezu, který mi dělal stoličku. Rychle prostrčím ruku plápolajícím plamenem, oheň ji ožehne a já ji stáhnu zpátky. Je akorát trochu začouzená. Vrátím ji zpět do ohně. Syknu bolestí, ale vydržím déle. Ruku zase vytáhnu. Kůže už je malinko spálená, ale já si nedám pokoj. Nyní strčím do ohně už ruce obě. Zuby se zakousnu do rtu, na čele mi vyraší pár kapek studeného potu. Brečím bolestí, nakonec úzkostlivě zařvu…
Klopýtnu a spadnu na prašnou zem. Cítím, jak mi z rozkousaného rtu teče krev. Podívám se do noční oblohy. Potřebuji, aby mi Měsíc dodal odvahy. Pohledem pomalu sklouznu na ruce. Rychle odvrátím zrak, zvedne se mi totiž žaludek. Znovu se tiše rozbrečím.
Ruce mám až po lokty začouzené, prohořelé do masa, viděla jsem dokonce i kost. Z prstů mi zbyly akorát malé ohořelé pahýlky. Začínám cítit bolest. Ruce už přestaly být součástí těla. Opatrně ze zvednu ze země. Naposledy pohlédnu do černé oblohy, udělám pár kroků blíž k ohni a… …projdu jím. Cítím, jak mi začíná hořet oblečení, vlasy. Je to neskutečná bolest, celé tělo mě pálí, štípe…
Rozeběhnu se k rybníčku, který je nedaleko ohniště. Není moc hluboký, aby se v něm dalo utopit, ale je v něm jeden ostrý kámen. Vím přesně, kde je. Předtím už jsem si i vypočítala, jak musím skočit, abych na něm přistála hlavou a vydechla naposledy…
Stále hořím, ale už i tu bolest přestávám vnímat. Stojím u rybníčku a už se těším, že tohle utrpění skončí. Odrazím se…
Ahojky...ani ti nemusim rikat, ze je to hesky, pac vis,ze vsecko co napises se mi libi...:-) Ta povidka se mi zdala ale ponekud drasicka, sem si to i predstavovala, fag hnus:-! Ale jinac Mooooooooooc heskaaa!!!:-*